Aneta Krejčíková exkluzivně pro Timo: “Byl to dobrý tah.”

ROZHOVOR s českou herečkou Anetou Krejčíkovou, novou tváří značky Timo, o její nové roli jako modelky, jak si hlídá svoji postavu, co nejvíc miluje, po čem touží a s jakým hříchem bojuje.

Začneme focením podzimní kampaně 2025 pro Timo. Jak jste se cítila ve vaší nové „roli“? Jaká byla vaše očekávání nebo obavy a jak jste spokojená s výsledkem?

Musím říct, že jsem strašně potěšená, protože všichni mí přátelé a známí, co mám v okolí, ten výsledek velmi chválí, až jsem z toho překvapená. Já jsem, stejně jako asi každý anebo většina lidí, samozřejmě nejkritičtější sama k sobě, takže to nemůžu hodnotit objektivně. Je to hezky udělané, i když se jedná o spodní prádlo, tak se Terezce (Tereza Šikulová, umělecká ředitelka Timo) opravdu podařilo z toho vytáhnout maximum, aby to bylo na úrovni. Je to elegantní, není to sprosté, je to rafinované, sexy a myslím, že se to zkrátka povedlo. Že to byl dobrý tah. Strašně moc žen z mého okolí mi vlastně na základě téhle reklamy řekly, že si půjdou koupit podprsenku.

V jakém prádle jste se cítila nejlépe?

No, to je těžké... Já jsem blondýna, takže se samozřejmě nejlépe cítím v černé, ale musím říct, že bordó teď strašně frčí, začíná podzim, tak to mám taky moc ráda. Vlastně všechny ty barvy, které Timo má, jsou super… Bílá, ta tak člověka jakoby zjemní, bílou zbožňuju taky, a ta růžová je taky pecková. Takže vlastně všechny.

“MUSÍM SE OPRAVDU HLÍDAT.”

Stojí vás udržování dobré postavy nějaké odříkání?

Já jsem ten člověk, který se musí opravdu hlídat, aby se cítil dobře. Nemůžu sníst, cokoli mě napadne. Ale dávám si takové „cheating days“, to znamená, že si dám jednou za čas víkend, kdy si dopřeju věci, které si normálně odpírám. A když chci shodit, tak mi zatím funguje vysadit sladké a co nejvíc pečiva, nejlépe úplně. Dále vynechávám večeře, akorát když jsem zaneprázdněná a mám představení pár dní po sobě, tak to samozřejmě nejde úplně bez večeře, to si dám něco lehkého.

Jaké jídlo máte ráda? 

Já miluju jídlo obecně, takže všechno, co je dobré. Spíš bych ráda řekla, že když jdu někam na večeři nebo na snídani, necítím se úplně spokojená, pokud to jídlo nezakončím nějakou skvělou sladkou tečkou.

Vaříte ráda, nebo si raději zajdete někam na jídlo?

Vařím, peču, mám dvě děti, takže to samozřejmě nejde bez toho. Vařím, peču, jak můžu. Někdy je to, asi to zná každá máma, taková ne úplně vděčná pozice. Protože přijde situace, že mě to baví, tak zkusím něco nového, jenže pak mi děti řeknou, že to jíst nebudou. Ta radost samozřejmě trošičku zmizí a je to takové trochu demotivující pro budoucí pokusy. Někdy vařím ráda, když na to mám prostor, a někdy se snažím vymyslet co nejlehčí, nejrychlejší jídlo. Ale vždycky se snažím, aby děti měly pestrou a zdravou stravu. Hodně se zajímám o původ potravin, nekupuju maso ani uzeniny v hypermarketech. Taky nemám ráda zbytky, takže občas dávám do receptů, co dům dá, abych nevyhazovala zbytečně nějaké potraviny.

“CHTĚLA BYCH VÍC TANČIT.” 

Když pomineme vaši práci a péči o děti, co ráda děláte? Máte vůbec čas věnovat se jen sama sobě a svým zálibám?

Moc času mi nezbývá, protože když mám hodně práce, tak dělám všechno, co můžu abych to časově pokryla i s péčí o děti. Pak se jim cítím být dlužná, takže když mám trošičku víc času, tak ho s nimi trávím co nejvíc. Třeba dnes jsme měli volno celý den, tak jsme vyrazili na procházku do Slaného, vyšlápli jsme si Slánskou horu a šli jsme do aquaparku. Miluju chodit do přírody, chůzi miluju hodně a výšlapy a túry. Strašně jsem našla zalíbení v lezení na stěnu. Hrozně moc by se mi líbilo lézt i v terénu, ale to bych potřebovala ještě někoho, kdo by mě v tom trochu učil. A miluju tanec! Ale na ten mi teda vůbec nezbývá čas, takže bych to chtěla do budoucna změnit. Chtěla bych víc tančit.

„TO BYCH MUSELA ŽÍT ÚPLNĚ MIMO CIVILIZACI.“

Prozradíte na sebe nějaký hřích, s kterým bojujete?

A to je právě ta moje závislost na sladkém. Snažím se to opravdu hodně hlídat. Vidím to i na svých dětech, které sladké taky milují, samozřejmě jako většina dětí. Ideálně jsem si představovala, že moje děti ochutnají sladké až třeba někdy v 10 letech, abych jim nezpůsobila právě tu samou závislost na cukru, jakou mám já. Jenže to bych musela žít úplně mimo civilizaci, protože tady to prostě nejde. Tak se to snažím aspoň regulovat, ne vždycky mi to jde. Vím, že po cukru hodně sahám, když jsem vyčerpaná nebo když se necítím hormonálně nebo emocionálně stabilní – taková ženská záležitost.

♥